„To se pojí s takovou žertovnou zkušeností...“    

Když mne Antonín Tesař požádal o pár slov, kterými bych při komentoval jeho tvorbu do připravované publikace a dal mi nahlédnout do dvou větších příspěvků, které tuto knihu orámují, věděl jsem hned, co mi v textech o jeho tvorbě chybí. 
Antonínův humor.          
               
„Drahý příteli, Vy jste se asi zbláznil...“   

Antonína jsem začal poznávat okolo roku 1997, nejprve jako spolumajitele, provozovatele, číšníka a barmana (Komix) baru, člověka, který tehdejším vzhledem, dikcí mluvy, neotřelým myšlením, přehledem o kulturním dění, poslouchanou hudbou a krásnou ženou po svém boku působil dojmem průbojného a spokojeného jedince.     
Nebyl ani jedno z toho. A věděl to.         
A to byl vlastně už takový první humor, že vnímal, jak je vnímáno a jak to, co je vnímáno nějak odráží něco jiného v jiném kontextu. To jsou situace, které lze chápat jen optikou humor pro život, vážno pro smrt, antidepresiva na ten chaos mezi tím.       
A pověst především kontroverzního fotografa, kterou mi jej dříve přibližovali přátelé nebo upoutávky na jeho tvorbu raných devadesátých let byly velmi nepřesné, zdůrazňovaly senzačnost jeho tvorby, ale jen okrajově významově hodnotily a nad to v silně maloměšťáckém a zaprděném prostředí Kroměříže.    
Uplynulo několik let a Antonín i jeho tehdejší žena se stali mými nejbližšími přáteli. Krušné chvilky, které jsme jeden, druhý či třetí zažívali, se rozmělňovali v přátelských rozhovorech či ironických a sebeironických poznámkách, v třeskutých příhodách našich všedních životů, reality show a partnerských krizích.   
Antonína, který v té době býval psychicky na dně, s domláceným sebevědomím a nechutí k práci, však stále neopouštěl humor a laskavost.         

Střih I
Mně se Antonínova tvorba líbila od prvního okamžiku, a to dokonce tak, že listopadu 1999 za 6.000 Kč od něj koupil obraz pod nímž jsem v jejich podniku asi měsíc sedával. Já jsem měl v té době příjem 4.000 Kč čistého a půlku jsem dával mamince na domácnost. Antonín byl na finančním dnu cash flow po rozjezdu nového podniku, a tak mi po pár denním smlouvání obraz, který nedlouho před tím prodával za 15.000 Kč, dal s 60% slevou.
Až teprve později jsem se s jeho dílem za uplynulých 10 let seznámil vcelku.
Byl jsem dost povrchní na to, abych vnímal některé věci prvoplánově, ale naštěstí i dostatečně vzdělán na to, abych Tesařem inscenované fotografie viděl i jako dialog s „nasvícenými“ výtvarnými díly historie. A ne dialog: Tesař se s nimi smál a glosoval s chutí i jednotlivé detaily vytvořené inscenace. Já jsem se začal smát s ním a čím více jsem znal jeho tvorbu a komentáře k ní, tím více jsem se s ním bavil, chápal jej a začal obdivovat.

Střih II
„To se pojí s takovou žertovnou zkušeností...,“ poznamenal před chvílí Tesař směrem ke své ženě a dvěma návštěvníkům a jal se smíchem vyprávět dotyčný příběh.
Tu větu jsem, ve variacích slyšel nesčetněkrát a vždy byla zárukou dobré či dobře odvyprávěné historky. Tesař jako vypravěč pro menší společnost je reportérem talentovaným, zdatným ovladatelem svého hlasu, mimiky i figury, kdy sám využije svou výšku v rošťáckou poznámku a v devíti případech z desíti – kdo z nás to má – jsou jeho pointy příliš chytré pro jeho publikum, které se však často baví, nezpozorovalo, že Tesař se směje také, ale nikoli s nimi, ale na jejich účet.
Talent k zesměšňování Tesař nikdy nepopíral, naopak na něj byl a je vzdorovitě hrdý, jen ve chvílích deprese svůj talent k zesměšňování zesměšňuje. Pořád něco zesměšňuje a už docela dlouho nejvíce sebe.

Střih III
Dodnes se považuji za jednoho z Antonínových nejbližších přátel.
Ne, pro frekvenci našich styků, ne, pro znalost každodenní rutiny našich životů, ne, pro shodu v názorech, která namnoze taky není, ne pro jeho nesmlouvavý úsudek, originální způsob komunikace, laskavost, kterou prokládá drobnými, ale naprosto trefnými sarkasmy, sebeironii, která se s věkem transformovala do prožívání drobných příhod v existenciálně neutěšené situaci. A zůstalo charakteristické rozčilování nad tím či oním, vždy se zapnutou produkcí štiplavých metafor a hyperbol. Vydržet Tesařem říkanou kritiku, kterou on ve své laskavosti opět často odlehčuje sebezlehčovacím humorem je možné jen tak, že ucítíte ten humor, kterým koření Tesař směs našich životů, které jsou jen pouhé tělesno, biomechanický surrealismus, povrchní pláštík našich vzhledů a naše „my bychom rádi k nebesům, ale jsme hovno“ (viz Jaroslav Hašek).     
 

Střih IV
V letech cca 2004-2006 se Antonín ocital pravidelně v tom prostředí, kde se možná nikdo z majitelů jeho obrazů neocitl. V hospůdce 5.cenové skupiny se neupil k smrti, ale z bláta vykvet květ pozoruhodné síly, jeho literární dílo „Antonín byl nudný“, které jsem mu doporučil přiložit jako „ex – libris“ k několika desítkám výtiskům monografie s prémiovou cenou.
Ta kniha je humor s laskavostí v jedné esenci.

Střih V
Nechte si někdy povyprávět některou z historek o focení, většinou jsou krátké, stručné popisné, modelka je načrtnuta jednou rukou, hlavní zápletka je zproblematizována, technické problémy buď nejsou, nebo jsou potlačeny, nebo to tam prostě není anebo ano.
Tesař to odvypráví naprosto ukázněně. A pak odbočí k takové žertovné historce, kterou docení jen znalci černého humoru. Humoru. Znalci ví.

To, co za sebe mohu doporučit divákovi Tesařovy tvorby, je uvědomit si, že sice sama precizní práce, dokonalá příprava, několikaměsíční skicování, několikatýdenní kolorování, způsob barevné kompozice, jeho dynamizující obrazce, ojedinělé nebo ojediněle použité rekvizity, ženská těla zachycená v nereálných pózách a konečně často i zarámování jsou obdivuhodné, tak jsou to jen efemérní stavy, kdy mandala je stvořena a umělec od ní odchází.
A divák přichází a jeho mysl projevuje zhnusení, nevolnost, nevkusnost, povrchnost, finanční kalkulaci ceny, odmítnutí sousedství plných barev (v současné tvorbě) a vyvržených vnitřností žáby, která je pouhá peněženka.
A umělcova mysl si mezitím prožívá své zhnusení, nevolnost, nevkusnost, povrchnost, finanční kalkulaci ceny, odmítnutí svého díla a díla vůbec, když žijeme ve světě, kde už není zvláštní ani filipínská peněženka z vysušené a vyvržené žáby v hanácké vesnici na fotce muže, který byl před třiceti pěti lety na umřítí.
To, že Tesař je stále tady, živ a zdráv, stále tvoří, stále má ambice sám před sebou, je dáno nejen jeho manželkou Lucií, která dělá jistě 51% jeho pozitivního světa, ale elementárně i jeho humorem, který ho i při volnějším pádu vždy zachytil milimetr nad zemí.
Tesařova tvorba je samozřejmě on sám.
A je v prvé řadě humor.

Humor, který si osedlal myšlenku.
Humor.
Hurror.
Horror.
Corror.
Comox. Comix.
David D., 19.12.2020, 22:34.